V posledních týdnech se ve většině českých médií pravidelně objevují články o rostoucí nezaměstnanosti mladých, a to nejen na jihu Evropy, ale prakticky ve všech zemích EU, Česko nevyjímaje. Míra nezaměstnanosti ve věkové skupině od 15 do 24 let se v celé EU pohybuje na úrovni 22,9% oproti celkově průměrným, přestože také vysokým, 10,4 %.
Objevují se také různá dílčí řešení této situace, z nichž některá plánuje zavést i česká vláda. Jde o řešení nikoli levná, navíc negarantující řešení pro všechny, kteří se v této nelehké pozici ocitli. Ano, pomohou, ale neřeší systémový problém, který se vysokou nezaměstnaností mladých pouze zviditelňuje.
Přijde mi, že by se vlády měly začít chovat méně pokrytecky a přiznat, že nejsou schopny zajistit zaměstnanost této cílové skupiny v rozumné míře. Nebo jsou, ale za cenu, že se nezaměstnanost přenese na jiné věkové skupiny. Bohužel, politická soutěž je nutí tvrdit, že řešení je možné, a současně i předstírat, že na tom řešení pracují. Což je ovšem velmi drahá záležitost, která nás všechny stojí nemalé prostředky. Přitom možnost dosažení kýženého výsledku je velmi omezená.
Nebylo by upřímné říci, že průměrná nezaměstnanost okolo 3-5% jdoucí napříč všemi věkovými kategoriemi je do budoucna nereálná? Že si zkrátka na těch min. 8-10% musíme zvyknout a u těch, které postihne, řešit její hlavní dopady?
Zdá se, že díky růstu efektivity výroby a služeb a nedůvěře v ekonomický růst, která díky ekonomické krizi panuje, je nereálné nižší nezaměstnanost zajistit. Výroba se přesunula na východ nebo se v takové míře automatizovala, že není schopna pojmout stejný počet lidí jako v minulosti. Zefektivňují se i služby, a tak ani růst podílu služeb na HDP nezajistí lidem práci. Nemluvě již o tom, že je velký rozdíl ve struktuře odbornosti lidí, kteří o práci přicházejí, a pracovních pozic, které jsou pro růst podílu služeb třeba.
Vidím to tak, že je třeba se důkladně zaměřit na to, jaké negativní dopady dlouhodobé nezaměstnanosti – finanční, sociální, psychologické, … – je možno řešit a jak, a vedle toho konečně otevřít seriózní diskusi o řešeních tohoto problému, při které se vezmou do úvahy i ty z dnešního pohledu zdánlivě netradiční. Tato diskuse se dnes nevede, neboť některá řešení se zdají být na první pohled příliš radikální a „levičácké“ (např. všeobecný základní příjem, podpora lokálních ekonomik, atd.). Nicméně právě tím si zavíráme cestu ke spoustě alternativ, možná malých, ale řešících třeba část problému, které by tato otevřená diskuse přinesla.
Současně s tím platí, že řešení dle mého názoru není možné vymyslet a zajistit na úrovni států. Otevřený trh pracovních sil, zboží a služeb a investic v tomto případě vede k přelévání problému ze země do země, a díky tomu jsou tato řešení realizovaná na úrovni jednoho státu pouze krátkodobá.
Dokud vlády nenajdou odvahu problém nezaměstnanosti pojmenovat, přiznat, že v současném uspořádání nejsou schopny ji systémově řešit a otevřeně naslouchat nápadům, které se objeví, bude se řešení jenom přesouvat do budoucnosti. Spolu s tím budou narůstat ekonomické a sociální náklady, a to jak na udržování statu quo, tak na řešení situace.